Jupi! Uz tu nejsem sam! 15/11/05 v 1 p.m. jsem poprve uvidel uplne unavenou mou drahou druhou polovicku. Byla uplne vycucla, stejne jako, kdyz jsem prijel ja. Mozna jeste vic. Byl jsem tak rad, ze prijela v poradku a ze tu jsem vcas. Protoze! v ten nejvic nevhodnej okamzik vypovedelo auto poprvi sluzbu!!!
Praci na farme jsem ukoncil o par dni driv nez ostatni. Jel jsem s tucnym kontem na ucte zpatky do Aucklandu pro Zuzi - primo, den predem. Noc byla naplanovana 150km od letiste na brehu Hauraki zalivu. Vyspal jsem se v aute na odpocivadle, posnidal mezi 4 divokymi, pekne opresklymi, kohouty(vsude jsou nejaky zdivocely zvirata, bud slepice, kohouti, kocky, velky ptaci nebo pukeko - pankac mezi koroptvema, je modry a ma cervenou hlavu), pozdravil se se "sousedem" z karavanu, nased do auta a chtel jet...Ale ouva! Neslo nastartovat!!! Po nekolika marnych pokusech strarer uplne rezignoval a nevydal ani hlasku. No, ty vole, tohle jsem zrovna dneska potreboval! Bylo pul 9 rano, Zuzanka mela byt ve 12 na letisti, do Aucklandu zbyvalo 150km a me polil, do te doby, neznamy pocit. Kua. Naprosta beznadej umocnena potrebou jet na letiste. Rekl jsem si, ze to zkusim roztlacit. Docela marne jsem se snazil dostat tunovy auto pres hromadku sterku, az me a moji v beznadej zmercil chlapek z karavanu. Prisel s tim, ze jestli potrebuju pomoc tlacit, tak pomuze, ale jakoukoliv jinou pomoc od nej ocekavta nemuzu. Hura! Dostali jsme to na silnici a na 3x zkouseli roztlacit. Nic! Jen pokusy o nastartovani. Rozhodl jsem se to dotlacit k tem par barakum u silnice(tady tomu rikaji vesnice). Chlapek nabidl dalsi pomoc. Fakt hodnej chlapik. Zkusili jmse to tedy naposled roztlacit. Rozmakali jsme to jak predtim ne, naskocil jsem do auta a la Kokosy na snehu, poustel spojku, turoval plyn - furt dokola az se ozval ten slastny zvuk japonskeho motoru. Nikdy to auto nehralo hezci pisnicku!!! Z dveri jsem zavolal:"Thank you very much" a padil smer auckl. letiste. Kdyz me po par minutach presla euforie z jizdy, vystridal to opet neprijmny pocit nejistoty. Kontrolka benzinu se sklesle houpala a signalizovala poslednich par desitek kilometru. No, ty vole, jakby toho nebylo dost. Vecer jsem nechal tankovani na rano, ted to vypadalo jako osudova chyba. Jeslti mi to nekde chcipne, tak ne, ze to nenastartuju, ale uz to ani neroztlacim!!! cas se neuprosne kratli, kilometry pribyval a benzinka nikde. Po 40, 50 km konecne jedna byla.A jeste tak hezky situovana. na navalu, na ktery se muselo najet a pri odjezdu sjet. Delana jak pro me, v pripade, ze volnobeh selze. Rychle jsem natankoval, prijemna zenska z benzinky se mi "vysmala", ze nemam ani benzin ani starter a jel jsem dal.Kdyz jsem dojel do Aucklandu, zacalo hledani letiste. Modlil jsem se, aby me nekde nezradily semafory nebo kolona u kruhace. Otacky byly v plnym proudu. Casova rezerva se vyplatila a dorazil jsem na letiste pul 11. Vedel jsem, ze Zuzi prileti kolem poledne. Trochu problemu u vjezdu na parkoviste a pak reseni, jak najit nejlepsi misto k naslednymu roztlaceni. Jo, ta ze me bude mit radost. Prileti z druhy pulky Zeme a budu tu cekat s uplne spinavym autem, ktery budu roztlacovat na letistnim parkovisti. Po nekolika dlouhych minutach s ruzi v ruce, vysel muj andilek. Videl jsem tu ulevu. Zvladla nadlidsky vykon, preletet sama z Prahy na NZ s 2 prestupy.Na chvili jsme si sedli venku na lavicce a odpocivali. Bylo to super.
Tak a ted dalsi ulet. Roztlacit auto na parkovisti pred letistnim terminalem....
